Fanfikce

  Marinette přišla za Adrianem, mu vyznat konečně svoji lásku. „Adriene," oslovila ho. „Ano Marinette," usmál se na ní. A dívka s culíku se začervenala. „J-já m-miluji tě," řekla koktavě Marinette. „Promiň Marinette, ale já miluju někoho jiného." řekl upřímně. Marinette s pláčem utekla na záchodky. Tam se zavřela do kabinky a plakala.    Uslyšela otevření dveří. „Marinette, jsi tady?" ozval se hlas dívky, kterou Marinette nenáviděla. „Co chceš Lilo," řekla otráveně. „Jen si s tebou promluvit." řekla Lila. Marinette se podivila, ale přesto otevřela. Utřela si uslzené oči a řekla:„Co chceš?" „Slyšela jsem tvůj  rozhovor s Adrianem. A bylo mi tě líto, vím jak se cítíš," položila ji ruku na rameno. Marinette vzlykla. Lila ji dala ruku na tvář a utřela ji slzy. Marinette pod návalem citů se o její ruku opřela. Lila se na ni usmála. „Vím, že jsme byly prakticky nepřítelkyně, ale teď jsem tady pro tebe." řekla Lila. „Děkuju." usmála se Ma...

  Kapitola 1: Zmizení Porsche Déšť bubnoval do oken sídla hlavní rodiny jako neúnavný posel špatných zpráv. Kinn stál u okna své pracovny a sledoval, jak se kapky rozbíjejí o černé sklo. Čtyři týdny. Čtyři nekonečné týdny od chvíle, kdy Porsche zmizel. Nikdo nic neviděl. Nikdo nic neslyšel. Žádné výkupné. Žádná zpráva. Žádná stopa. Jen prázdnota. A ta ho pomalu ničila. „Máme něco?" zeptal se chladně. Před stolem stáli Pete a Arm. „Nic nového," odpověděl Arm tiše. „Projeli jsme všechny kamery na trase, kudy Porsche jel po závodě. Jeho motorka byla nalezena u staré silnice za městem." Kinnovy prsty se sevřely. Závod. Toho večera se Porsche vracel domů sám. „A tělo? Krev? Známky boje?" Pete zavrtěl hlavou. „Nic." To bylo právě to nejhorší. Porsche se nedokázal vypařit do vzduchu. A přesto to tak vypadalo. Kinn zavřel oči. V duchu si vybavil poslední hádku. Porsche tehdy odešel naštvaný. Ne. Nevěřil, že by odešel dobrovolně. Porsche mohl být tvrdohlavý, vzteklý a o...

  Slova: Mafie, otec, útěk, únos, sklep, bdsm, tíha, závod, krutost, polibek, touha, déšť, silnice, drak, oceán, skály, ztracení, žíla, nedůvěra, naděje Pro tebe Wangji_HanguangJun Povídka Porsche už neni dlouhou dobu k spatření a Kinn začíná vyšilovat . V duchu. Přesto se ale už čtyři týdny věnuje jeho nalezení. Naděje v něm stálé ještě je. Porsche zmizel beze stopy ale nic nenasvědčuje únosu. Takže buď Porsche zmizel dobrovolně, o čemž Kinn pochybuje a nebo šlo o práci nějakého profíka. Mezitím Porsche leží na posteli přivázaný ve sklepě odpadlých mafiánů.

  Na úpatí Zářivé hory, kde pramení Zlatý pramen, se Nivara jako mladá bojovnice připravuje na obřad Strážkyně, který má potvrdit její roli ochránkyně tohoto posvátného zdroje energie pro svět Chima. Zlatý pramen nejen že dává sílu lvímu klanu, ale zajišťuje rovnováhu mezi všemi klany. Nivara však nemá čas dokončit obřad. Uprostřed slavnosti dorazí zpráva od posla orlího klanu: vlčí klan byl spatřen v okolí Zlatého pramene, veden temným bojovníkem, který přísahal zničit pramen a získat jeho sílu pro sebe. Nivara, ačkoliv ještě není oficiální Strážkyní, neváhá a rozhodne se jednat. Se skupinou mladých lvů včetně Lavala vyráží na průzkum. Po cestě narazí na vlky, kteří už začali kopat pod Zlatým pramenem, aby zničili jeho základ a uvolnili mocnou energii. Nivara si uvědomuje, že síla pramene může být zneužita a že pokud pramen praskne, rovnováha Chima bude nenávratně zničena. Během tohoto střetu musí Nivara prokázat nejen svou sílu, ale i důvtip. Používá své znalosti přírody a starod...

  Kapitola 2: Minulost Elariel (I) Byl překrásný sluneční den a efí královská rodina byla na vyjížďce lesem. Zastavili se na krásné luční louce a usadili se na ní, rozhodli se si udělat piknik. Rodiče dvou dětí se bavili mezi sebou a mezitím jejich děti, dívka a chlapec, skotačily. Pak se ale stalo, že dívenku upoutal zářivý motýlek, vydala se ho tedy chytit. Ale pokaždé ji uletěl. Jak tak se ho snažila chytit se pořád vzdalovala od rodičů každým jedním krokem. Až se ocitla v lese. Kde byli lidé, zlý lidé, ale to efátko nevědělo. Oslovila je. „Ahoj," řekla v elfštině. Muži se otočili. „Ale ale co pak tady máme," řekl jeden z nich a usmál se úlisně. „Elfí dítě." řekl druhý. „Jsem Elariel." představila se princezna. Jeden se naklonil k tomu druhému a něco mu zašeptal. Ten druhý přikývl. Oba se na sebe usmáli. „Já jsem Maraz, a tohle jsou moji kamarádi," přestavil se jejich vůdce. „Elariel, chceš vidět něco lepšího než je ten motýlek co tu poletuje?" zeptal s...

  Kapitola 1: Elariel Ticho viselo mezi stromy jako napnutý luk. Elfy na hradbách ztuhli pohled na postavu, která se přibližovala po lesní stezce – v doprovodu několika cizinců. Černý jednorožec s modrými pruhy kráčel hrdě, a na jeho hřbetě seděla žena jako stvořená z blesku a bouře. Elariel. Legolas ji poznal jako první. Ztuhl. „To nemůže být..." zašeptal, ale srdce mu vyskočilo až do hrdla. Král Thranduil, stojící o několik kroků dál, zůstal klidný, ale ruka sevřela opěradlo zlatého trůnu, jako by se v ní rozléval led. Když se Elariel zastavila u bran, slezla z Nyraxe s pohybem divoké šelmy. V očích jí plál vzdor. Neklaněla se. Nesklonila hlavu. „Takže... ještě si pamatujete, že máte dceru?" řekla chladně, hlasem, který zněl jako vzdálený hrom. Legolas pomalu sešel z ochozu. Jeho kroky byly nejisté. „Elariel... já jsem tě... hledal." „Ne dost." Její oči se střetly s Thranduilovými. „A ty? Poslal jsi jedinou výpravu, nebo jsi mě rovnou pohřbil, otče?" Thrandui...

  Kapitola 2: Silvestr přichází Příchod Silvestr nebyl obyčejný. Když přistála na pozemku školy, tak jí doprovázelo mírné zemětřesení. Škola se otřásla. Studenti Zla začali kout pikle, nad získání její přízně...zatímco studenti Dobra se jí spíše báli. Silvestr však odmítla uniformu obou škol. Řekla jim na to: „Nejsem vaše chyba. Jsem vaše otázka." A tak ji zatím umístili do zakázaného křídla mezi školami, kam se neochodí.

Kapitola 1: Dobro nebo Zlo? Do školy Dobra a Zla, přijde dívka , kterou nevědí kam zařadit. Jmenuje se Silvestr, dcera neznámé andělské serafíny a padlého anděla Lucifera. Narozena v době pádu svého otce. Má černá křídla lemovaná stříbrnou. Hlas, který uklidňuje ale i děsí a schopnost měnit osud. Silvestr nenávidí nálepky Dobra a Zla. Věří že bytosti jsou komplikovanější, že jak se tu zde předvádí. Také Silvestr nechce vládnout, ale chce aby si mohla zvolit co ona sama chce...Ale nikdo ji odmítá slyšet... Až na princeznu Dobra jménem Elowen. Ta v ní vidí bytost s touhami a sny. Mezitím Silvestr v ní vidí lidskou bytost svázanou pravidly ne dokonalou princeznu Dobra. Nakonec se rozhodli že ji umístí do zakázaného křídla mezi školami, kam se neochodí. A Elowen dostává za úkol Silvestr sledovat.

  Pohled Trinity Sledovala jsem jak se můj bratr loučí s rodiči a odchází do vlaku do Bradavic. Já ještě nemůžu s ním jet, je mi deset. „Snaž se nenahněvat otce, během toho když budu pryč." řekl mi šeptem jen tak mimochodem. Jasně, otec neustále po mě chce abych byla dokonalá  Malfoyová. Vždy nad věcí. Když vlak odjel přemístil nás otec do našeho Malfoy Mannor. „Dneska to ušlo Trinity." oslovil mě otec. „Vypadala jsi jako dokonalá nositelka jména Malfoyů" poplácal mě po ramenou. Já jenom neznatelně přikývla . Po té jsem odešla do pokoje, kde jsem si vzala knížku na čtení. Když jsem skončila byl už večer. Šla jsem kolem místnosti pro hosty a zaslechla nějaký rozhovor. „Temnota přichází, pán Zla se vrátí." To myslí Voldemorta?! A můj otec s ním má něco společného? Musím někoho varovat. Promiň otče, ale nebudu podporovat zlo. Do místnosti kolem ní projde skřítka s nápoji. Já na ní ukážu ať mě neprozradí. „Kde jsi byla tak dlouho, ty nicotná věci!" utrhne se na ní ...

  Věrná služebnice Laufeyho svěřila Liviho do rukou své přítelkyně z Asgardu, Tiriře. Tirira přijala chlapce jako vlastního a vychovala ho v klidu a bezpečí, daleko od hrozeb Jotunheimu. Livi tak vyrostl jako obyčejný asgardský voják, bez velkých ambicí a tužeb, žijící jednoduchý a nenápadný život. Přesto v sobě vždy cítil nepatrnou odlišnost, kterou si však nikdy neuměl vysvětlit. V poslední době se ale něco změnilo. Začaly se mu zdát podivné sny. Jedné noci se ocitl v nekonečné ledové pustině. V dálce uviděl postavu – sám sebe, ale s černými vlasy a temnými rysy. Postava na něj upřeně hleděla, a když k němu přistoupila, promluvila hlubokým, výsměšným hlasem. „Proč jsi mě opustil?" zeptal se jeho temnější odraz. Livi se vždy probouzel z těchto snů zmatený, s pocitem, že mu něco uniká. Nechápal, co to znamená, ale nemohl se zbavit dojmu, že to má co do činění s jeho minulostí. Jednoho dne, při obchůzce u Bifröstu, všechno změnila náhoda. Livi a jeho jednotka byli vysláni, aby prov...

  Mrazivý vítr Jotunheimu bičoval ledové pláně, zatímco hluboko v jeskyni se odehrávalo zrození, o kterém by jednou psaly prastaré legendy. Laufej, král obrů, shlížel na dvě novorozené děti, každé z nich zázrakem jiné. Jedno z nich, menší a křehčí, mělo pronikavé smaragdové oči a temně černé vlasy. Druhé dítě, větší a s bledou pletí, mělo oči modré jako zamrzlé fjordy a světlé vlasy, jež zářily jako polární záře. „Jsou to bratři," pronesl šaman obrů, jeho hlas zněl jako praskání ledu. „Avšak jejich osudy jsou nerozlučně svázané s budoucností devíti světů. Jeden přinese chaos, druhý rovnováhu. Ale kdo z nich kterou cestu zvolí, je zahaleno mlhou času." Laufej svraštil čelo. Otcovská hrdost byla zastíněna obavou. Jotunheim byl na pokraji zkázy, válka s Asgardem byla nevyhnutelná. Neměl čas vychovávat děti, natož takové, jejichž existence mohla být hrozbou nebo požehnáním. Když se země otřásla pod kroky armády Odina, Laufey se rozhodl – jedno z dětí zůstane v bezpečí, druhé bude...

  EPILOG „Musíme ji zničit," řekla Rosalinda okamžitě. „Nejde to," odpověděla Aurelia. „Je napojená na krev." Evelyn se podívala na Elaru – a pak ji tiše objala zezadu. „Nejsi v tom sama." Elara cítila tíhu knihy... i tíhu toho, co přijde. Kdesi v Bradavicích zhasla světla. Schody se pohnuly jinak než obvykle. Kniha skrytého osudu se usmála – poprvé. A osud vstoupil do fyzického světa. Ne kvůli slovům. Kvůli tomu, co viděla. Na obálce knihy se skutečně objevil úsměv. Nebyl namalovaný. Nebyl vyrytý. Byl živý. Runy na hřbetu se zavlnily jako hadí šupiny a na okamžik vytvořily tenký, pokřivený úsměv. Pak zmizel. „Řekněte mi, že jste to viděli taky," zašeptal Cassian. „Viděli," odpověděla Rosalinda. Poprvé v životě zněla nejistě. Evelyn stále stála za Elarou. Neuhýbala. Neutíkala. Jen jí tiše položila ruku na rameno. A právě tehdy se ozvalo první zaklepání. Tuk. Tuk. Tuk. Všichni sebou trhli. Zvuk nepřicházel ze dveří. Ani z oken. Přicházel zevnitř knihy. Tuk....