Clarius Malfoy: Kapitola 4 První vyučování a Růžová ropucha

 

První vyučování bylo příšerné. Naštěstí jsem seděl vzadu s Rivenem, což celou situaci trochu zlepšilo. Naše profesorka byla Dolores Jane Umbridgeová - nebo jak ji mnozí studenti přezdívali, Růžová ropucha.

Byla příšerná. Chovala se namyšleně a nadřazeně, jako kdyby byla královnou Bradavic. Její hlas mi lezl na nervy a každé její slovo znělo jako falešná zdvořilost smíchaná s odporem.

Celou hodinu jsem jen přemýšlel o tom, jaké by to bylo, kdybych ji zaklel přímo do ropuchy. Určitě by to byl pokrok. Riven vedle mě se naštěstí tvářil stejně znechuceně, což mi dalo aspoň trochu pocit, že v tom nejsem sám.

„To je ale Ropucha?" zeptal jsem se pobaveným tónem Rivena.
„No to jo," špitl na zpět.

„Co si to tam špitáte." křikla.
„Nic," odpověděl jsem. A otráveně protočil očima. Kráva jedna blbá.

„Když nic, tak mlčte Clariusi Malfoy!" křikla po mě.

Potom se s ní dostal do křížku Harry Potter, který tvrdil že Voldermort se vrátil, já jsem mu nemohl upřít odvahu ale o jeho slovech jsem pochyboval.

Naštěstí o mě rozveselilo odpoledne první hraní Famfrpalu, sice zatím jenom trénink. Ale bavilo mě to sledovat. Normálně na tohle nejsem, ale za Nebelvír hraje Riven. Tak jsem se přišel podívat se jak trénuje.

Potom jsem zašel znovu do knihovny.

Bylo pozdě odpoledne a já jsem se právě vracel z knihovny. Chodby Bradavic už byly poloprázdné, většina studentů se pomalu přesouvala na večeři do Velké síně. Už jsem měl hlad, ale rozhodl jsem se ještě projít zkratkou, o které mi Lenka vyprávěla, abych se vyhnul davu.

To jsem ale netušil, že mě tam čeká Draco. Opíral se o zeď spolu s Pansy Parkinsonovou a několika dalšími Zmijozelskými, kteří vypadali, že čekají jen na příležitost někoho slovně zdeptat.

„No ne, kdo se nám tu ukázal," protáhl Draco hlasem nasáklým posměchem, když mě uviděl.

Ignoroval jsem ho a chtěl jsem projít, ale on si stoupl přímo přede mě. „Tak co, bráško? Jaké to je mezi havraspárskými šprty? Už se ti stýská po pořádné koleji?"

„Draco, nemám na tvoje řeči náladu," odsekl jsem a pokusil se ho obejít.

„Nemáš náladu?" opakoval po mně s hraným údivem. „To mě mrzí, Clariusi. Ale co sis myslel, že se stane, když zradíš vlastní rodinu?"

Zastavil jsem se. Jeho slova mě bodla, i když jsem věděl, že přesně to chtěl. Otočil jsem se na něj. „Zradit? Řekl bych, že jediná zrada v naší rodině je to, že si myslíš, že tohle směšné předvádění tě dělá silným."

Jeho tvář ztvrdla. „Pozor na jazyk, Clariusi."

„Nebo co? Budeš žalovat otci?" odpověděl jsem klidně, ale s ledovým podtónem.

Pansy se zachichotala, ale Draco ji umlčel pohledem. Pak udělal krok blíž ke mně, ale než mohl něco říct, ozval se jiný hlas: „Dej mu pokoj, Draco."

Otočil jsem se a uviděl Rivena, jak stojí na druhém konci chodby. Jeho pohled byl pevný, odhodlaný.

„A kdo jsi ty?" zeptal se Draco a přimhouřil oči.

„Jsem ten, kdo nemá rád, když někdo šikanuje ostatní," odpověděl Riven bez zaváhání a vykročil k nám.

Draco si ho změřil od hlavy až k patě a usmál se tím svým povýšeným úsměvem. „Jak odvážné. Ale víš, co se stává lidem, kteří se pletou do záležitostí Malfoyů?"

„Nezajímá mě to," odpověděl Riven klidně. „Teď už nech Clariuse být."

Na chvíli zavládlo ticho, pak Draco o krok ustoupil. „Jak chceš," procedil skrz zuby. „Ale tohle si zapamatujeme."

S tím se otočil na podpatku a odkráčel, následován svou družinou.

Riven ke mně přistoupil. „Jsi v pohodě?" zeptal se, s obavou v hlase.

Přikývl jsem, i když uvnitř jsem cítil směs vděčnosti a rozpaků. „Jo... Díky."

Usmál se. „Nemáš zač. Nikdo by neměl snášet takové chování, ani od vlastní rodiny."

Jeho slova mě zasáhla. Bylo v nich něco víc, něco, co naznačovalo, že to, co řekl, bylo podložené vlastní zkušeností. Přikývl jsem a odpověděl: „Možná by ses měl držet dál. Draco si to nenechá líbit."

„To mi nevadí," řekl s úsměvem. „Kromě toho... nějak mám pocit, že stojíš za trochu problémů."

Jeho úsměv byl nakažlivý. Poprvé od doby, co jsem přijel do Bradavic, jsem měl pocit, že mě někdo skutečně chápe.