Unesený Porsche (1)

 Kapitola 1: Zmizení Porsche

Déšť bubnoval do oken sídla hlavní rodiny jako neúnavný posel špatných zpráv.

Kinn stál u okna své pracovny a sledoval, jak se kapky rozbíjejí o černé sklo. Čtyři týdny.

Čtyři nekonečné týdny od chvíle, kdy Porsche zmizel.

Nikdo nic neviděl.

Nikdo nic neslyšel.

Žádné výkupné. Žádná zpráva. Žádná stopa.

Jen prázdnota.

A ta ho pomalu ničila.

„Máme něco?" zeptal se chladně.

Před stolem stáli Pete a Arm.

„Nic nového," odpověděl Arm tiše. „Projeli jsme všechny kamery na trase, kudy Porsche jel po závodě. Jeho motorka byla nalezena u staré silnice za městem."

Kinnovy prsty se sevřely.

Závod.

Toho večera se Porsche vracel domů sám.

„A tělo? Krev? Známky boje?"

Pete zavrtěl hlavou.

„Nic."

To bylo právě to nejhorší.

Porsche se nedokázal vypařit do vzduchu.

A přesto to tak vypadalo.

Kinn zavřel oči.

V duchu si vybavil poslední hádku. Porsche tehdy odešel naštvaný.

Ne.

Nevěřil, že by odešel dobrovolně.

Porsche mohl být tvrdohlavý, vzteklý a občas nesnesitelný...

Ale nikdy by neopustil svého bratra.

Nikdy.

„Najděte ho," procedil skrz zuby.

Pete a Arm okamžitě odešli.

Jakmile za nimi zaklaply dveře, Kinn udeřil pěstí do stolu.

Poprvé za celé týdny.

Protože začínal cítit něco, co si odmítal připustit.

Strach.

---

O několik desítek kilometrů dál.

Vlhkost starého sklepa se zažírala do zdí.

Porsche pomalu otevřel oči.

Hlava mu třeštila bolestí.

Řetěz na zápěstí cinkl o kovové čelo postele.

Sykl.

Byl tu už tak dlouho, že přestal počítat dny.

Místnost osvětlovala jediná žárovka visící ze stropu.

Jako výsměch.

Porsche zvedl ruku.

Na předloktí mu vystupovala modrá žíla pod pohublou kůží.

Byl unavený.

Hladový.

Ale ještě ne zlomený.

Dveře sklepa zaskřípaly.

Dovnitř vstoupil muž s vytetovaným drakem na krku.

Jeden z těch, kteří ho unesli.

Odpadlíci.

Bývalí mafiáni, kteří před lety přišli o všechno.

A teď chtěli pomstu.

„Pořád mlčíš?" ušklíbl se muž.

Porsche se na něj podíval s opovržením.

„Pořád jsi ošklivý?"

Rána přišla okamžitě.

Porscheho hlava se otočila stranou.

V ústech ucítil krev.

Přesto se usmál.

„Jo. Pořád."

Muž ho chtěl udeřit znovu, ale někdo ho zastavil.

„Dost."

Do sklepa vstoupila další postava.

Vyšší.

Klidnější.

Nebezpečnější.

Porschemu přeběhl po zádech mráz.

Právě tenhle muž velel celé skupině.

„Nechte nás samotné."

Ostatní odešli.

Nastalo ticho.

Kapky vody někde v dálce dopadaly na beton.

Jedna.

Druhá.

Třetí.

„Kinn tě pořád hledá," řekl muž.

Porscheho srdce na okamžik poskočilo.

Neukázal to.

„Tak ať hledá."

„Po čtyřech týdnech by to většina lidí vzdala."

Porsche se pousmál.

„To Kinn není většina lidí."

Muž si ho chvíli prohlížel.

„Zajímavé."

„Co?"

„Ta naděje."

Porsche mlčel.

Protože měl pravdu.

Navzdory bolesti.

Navzdory strachu.

Navzdory tomu, že se cítil ztracený jako loď uprostřed oceánu během bouře.

Pořád věřil.

Věřil, že ho Kinn najde.

A někde hluboko uvnitř cítil totéž i Kinn.

Jako neviditelné pouto.

Napnuté přes déšť, silnice, skály a celé město.

Pouto, které se odmítalo přetrhnout.

A zatímco se nad krajinou stahovala další bouře, oba muži netušili, že se jejich osudy brzy znovu střetnou.

Až se tak stane, krev poteče mnohem víc než déšť.