Clarius Malfoy: Kapitola 5 - Noční setkání na Astronomické věži

 

Noc byla klidná. Obloha nad Bradavicemi byla pokrytá hvězdami, které zářily tak jasně, až to vypadalo, jako by se jich člověk mohl dotknout. Vzduch byl chladný, ale osvěžující - ten druh ticha, který člověka nutí přemýšlet o všem, co se během dne stalo.

Nemohl jsem spát. Myšlenky mi vířily hlavou. Dracova slova mě sice už nebolela, ale stále ve mně zanechala ten známý pocit osamění. Možná proto jsem se rozhodl jít ven. Bradavice po večerce měly zvláštní kouzlo - všechno se zdálo tišší, opravdovější.
Bez rozmýšlení jsem zamířil k Astronomické věži. Chtěl jsem být někde vysoko, kde bych měl klid a výhled na svět, který se na chvíli zdál vzdálený od všech problémů.
Jakmile jsem otevřel těžké dveře na vrchol věže, všiml jsem si, že nejsem sám.
U zábradlí stál Riven. Ruce měl zasunuté v kapsách a pohled upřený na hvězdy. Jeho vlasy se ve světle měsíce jemně třpytily a vítr si s nimi pohrával.
„Nemůžeš spát?" zeptal jsem se tiše.
Otočil se a usmál se. „Mohl bych se zeptat na to samé."
Pousmál jsem se a přistoupil blíž. „Potřeboval jsem si pročistit hlavu."
„Taky," přiznal. „Někdy mám pocit, že hvězdy chápou víc než lidi."
Opřel jsem se o zábradlí vedle něj. „Asi proto jsou tak daleko. Nemusí řešit naše problémy."
Zasmál se tichým, upřímným smíchem. „To je možná pravda."
Chvíli jsme jen stáli v tichu a dívali se na oblohu. Vítr byl chladný, ale jeho přítomnost mi dodávala zvláštní pocit tepla.
„Víš," začal po chvíli, „to, co ti řekl Draco... neměl bys tomu věřit. To, že jsi jiný, neznamená, že jsi zrádce."
Podíval jsem se na něj. „Já vím. Ale zkus to vysvětlit někomu, kdo celý život slyší jen o čisté krvi a o tom, že všechno mimo Zmijozel je ostuda."
„Tak buď ten, kdo to změní," řekl klidně. „Nemusíš být jako oni."
Jeho hlas měl v sobě jistotu, kterou jsem mu záviděl. A zároveň mě fascinovala.
„To říkáš tak jednoduše," pousmál jsem se. „Ty ses někdy postavil vlastní rodině?"
Jeho pohled na chvíli ztvrdl. „Ano," odpověděl tiše. „A nebylo to lehké. Ale když jsem to neudělal, začal bych nenávidět sám sebe."
Naše oči se setkaly. Cítil jsem, jak se mi srdce rozbušilo rychleji. Chtěl jsem něco říct, ale slova se mi ztratila.
„Rivene... proč mi pomáháš?" zeptal jsem se nakonec.
Usmál se, ale tentokrát v jeho úsměvu bylo něco jemnějšího. „Protože jsi jiný. A protože vím, jaké to je být sám proti všem."
Vítr zesílil a s ním se rozfoukal i můj plášť. Riven udělal krok blíž, jen o pár centimetrů, ale najednou byl tak blízko, že jsem cítil jeho dech.
„Víš, že by nás tady neměli vidět," zašeptal jsem.
„Tak ať," odpověděl klidně. „Někdy stojí za to riskovat."
Zavládlo ticho, ale nebylo nepříjemné. Naopak. Bylo naplněné něčím novým, křehkým... a skutečným.
Nakonec jsem se pousmál. „Máš pravdu."
Společně jsme stáli ještě dlouho, dokud se hvězdy nezačaly pomalu schovávat za obzor a první paprsky úsvitu neproťaly noční nebe.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že Bradavice už pro mě nejsou jen školou. Staly se místem, kde jsem konečně mohl být sám sebou - a kde jsem možná našel někoho, kdo mě vidí takového, jaký skutečně jsem.