Lotos mezi stíny (9)

 

Pohled Shen Yulan

Najít zmizelého učedníka se ukázalo být mnohem těžší, než jsme čekaly.

Celý den jsme sledovaly stopy.

Několikrát jsme narazily na podivné symboly lotosu a měsíce.

Jednou nás dokonce napadla démonická bytost připomínající stín bez tváře.

Až k večeru se nám podařilo najít opuštěnou horskou svatyni.

Právě tam jsme našly pohřešovaného učedníka klanu Jiang.

Byl živý.

Vyčerpaný, ale živý.

A hlavně měl stále svou duši.

To byla dobrá zpráva.

Špatná zpráva byla, že cesta zpět vedla přes horský průsmyk.

A venku se už stmívalo.

⸻

Nakonec jsme se rozhodly přenocovat na vrcholku kopce.

Nedaleko rostl starý lotosový strom.

Pod jeho větvemi jsme rozdělaly malý oheň.

Zachráněný učedník spal zabalený v plášti.

Hlídku jsme držely jen my dvě.

Poprvé po dlouhé době bylo ticho.

Klidné ticho.

Nad hlavou zářily tisíce hvězd.

Tak jasných, že se zdály být na dosah ruky.

„Jsou krásné."

Otočila jsem se.

Meihua sledovala oblohu.

Ve světle ohně vypadala jinak.

Měkčeji.

Zranitelněji.

„Jo."

Usmála se.

„Když jsem byla malá, myslela jsem si, že hvězdy jsou duše lidí."

„To je hloupost."

„Děkuji."

„Není zač."

Obě jsme se rozesmály.

⸻

Po chvíli se smích vytratil.

A znovu nastalo ticho.

Tentokrát jiné.

Rozpačité.

„Yulan?"

„Hm?"

„Můžu se tě na něco zeptat?"

„To záleží na tom, jak moc nepříjemná ta otázka bude."

„Je dost nepříjemná."

„Tak se ptej."

Meihua se zadívala do plamenů.

Jako by hledala odvahu.

To samo o sobě bylo zvláštní.

Lin Meihua se normálně ničeho nebála.

⸻

„Pamatuješ si, když jsme se poprvé potkaly?"

„Bohužel."

„Ty jsi mě tehdy nazvala nafoukanou princezničkou."

„Protože jsi byla nafoukaná princeznička."

„A ty jsi byla nesnesitelná."

„To jsem pořád."

„To ano."

Tentokrát jsem se usmála já.

⸻

Meihua si povzdechla.

„Víš..."

Odmlčela se.

„Dlouho jsem si myslela, že tě nemůžu vystát."

„To zní slibně."

„Mlč."

Poslechla jsem.

Tentokrát.

⸻

„Pak jsem tě viděla při lovu démonů."

„A?"

„Riskovala jsi život pro lidi, které jsi ani neznala."

Pokrčila jsem rameny.

„To je normální."

„Ne."

Podívala se na mě.

„Není."

Její hlas byl neobvykle tichý.

„Většina lidí myslí nejdřív na sebe."

„Ty ne."

⸻

Nevěděla jsem, co říct.

Tak jsem mlčela.

⸻

„A pak přišla ta rokle."

Zvedla jsem obočí.

„To byla tvoje chyba."

„Byla."

„Děkuji."

„Ale když jsem tě držela za ruku..."

Odvrátila pohled.

„Měla jsem větší strach o tebe než o sebe."

Srdce mi vynechalo úder.

⸻

„Meihuo..."

„Počkej."

Nervózně sevřela ruce.

„Nech mě to doříct."

Poprvé jsem ji viděla nervózní.

A najednou jsem byla nervózní taky.

⸻

„Nevím, kdy přesně se to stalo."

„Možná během našich hádek."

„Možná během té bouřky."

„Možná když jsi na mě křičela v lese."

„To se stává často."

„Ano."

Usmála se.

Pak její úsměv zmizel.

⸻

„Ale myslím, že jsem se do tebe zamilovala."

Svět se zastavil.

Oheň praskal.

Vítr ševelil ve větvích.

Někde v dálce zpíval noční pták.

A já slyšela jen tu jednu větu.

⸻

„Cože?"

To bylo jediné, na co jsem se zmohla.

Velmi inteligentní odpověď.

⸻

Meihua se nervózně zasmála.

„Ano."

„To jsem si všimla."

„Výborně."

„Neumím na takové věci reagovat."

„To jsem si také všimla."

⸻

Chvíli jsme na sebe jen hleděly.

Pak jsem se začala smát.

Ne proto, že by to bylo směšné.

Ale protože jsem byla nervózní.

Strašně nervózní.

⸻

„Tohle je asi ta nejděsivější věc, kterou jsem kdy zažila."

„Děkuji."

„Nemyslela jsem to zle."

„Já vím."

⸻

Zhluboka jsem se nadechla.

„Myslím..."

Sakra.

To bylo těžké.

⸻

„Myslím, že když jsi byla pryč, chyběla jsi mi."

Meihua překvapeně zamrkala.

⸻

„A když jsi spadla během boje minulý týden, málem jsem dostala infarkt."

„Já nespadla."

„Spadla."

„Zakopla jsem."

„Spadla jsi."

⸻

Tentokrát jsme se rozesmály obě.

Napětí trochu povolilo.

⸻

Pak jsem se na ni podívala.

Doopravdy podívala.

A uvědomila si něco, co jsem si nechtěla přiznat.

Že jsem se na každou naši hádku těšila.

Že jsem ji hledala v davu.

Že jsem byla klidnější, když byla poblíž.

⸻

„Asi..."

Odmlčela jsem se.

„Asi tě mám taky ráda."

Meihua zrudla.

A já pravděpodobně ještě víc.

⸻

Nad nimi zářily hvězdy.

Tiché.

Nesmrtelné.

A zatímco daleko v horách se probouzelo dávné zlo, pod lotosovým stromem začínal příběh něčeho nového.

Něčeho, co stálo za to chránit.

Ať už je čekalo cokoliv.

Nakonec se ke mě Meihua naklonila a políbili jsme se.