Lotos mezi stíny (Epilog)

 

Epilog - Nový začátek

Pohled Shen Yulan

Jeden rok.

Uběhl celý rok od pádu Nebeské věže.

Od smrti Mo Yuana.

Od noci, která změnila celý můj život.

Seděla jsem na větvi staré švestky a líně pozorovala oblohu.

Pod sebou jsem slyšela známý hlas.

„Shen Yulan!"

Usmála jsem se.

„Ano?"

„Okamžitě slez dolů!"

„Ne."

„Máme vyrazit před hodinou!"

„To zní jako problém."

„Je to tvůj problém!"

Lin Meihua stála pod stromem s rukama založenýma na hrudi.

Přesně jako vždy.

Některé věci se zkrátka nikdy nezmění.

Seskočila jsem dolů.

Přistála přímo před ní.

„Dobré ráno."

„Je poledne."

„Dobré poledne."

„Jsi nemožná."

„A ty mě stejně miluješ."

Meihua protočila oči.

„Bohužel."

Políbila mě na tvář.

„Pojď."

„Kam dnes?"

„Do Yunmengu."

„To zní daleko."

„Protože je to daleko."

„Výborně."

Společně jsme vyrazily po cestě vedoucí mezi lotosovými poli.

Po roce míru se svět pomalu uzdravoval.

Kultivátoři znovu cestovali mezi klany.

Obchodní cesty byly bezpečné.

Vesnice se přestaly bát noci.

A lidé začínali věřit, že budoucnost může být lepší.

Někdy jsme pomáhaly s lovem démonů.

Někdy řešily spory mezi klany.

Někdy jsme se prostě toulaly světem.

A občas se dostaly do problémů.

Dobře.

Často.

Velmi často.

„To byla tvoje vina."

„Nebyla."

„Byla."

„Nemáš důkazy."

„Mám svědky."

„Ti se nepočítají."

Meihua si povzdechla.

„Jednou mě přivedeš do hrobu."

„To říkala i moje matka."

Při zmínce o Shen Lian jsme obě ztichly.

Pořád to bolelo.

Ale už jinak.

Ne jako otevřená rána.

Spíš jako vzpomínka.

Krásná.

A smutná zároveň.

Protože moje matka nezmizela úplně.

Nikdo z nás tehdy netušil, co se stalo po bitvě.

Dokud se několik měsíců po pádu Nebeské věže nezačaly objevovat podivné zprávy.

O skupině kultivátorů.

Ochráncích poutujících mezi světy živých a mrtvých.

Strážcích, kteří chránili pečetě starých démonů.

A v jejich čele stála žena s dlouhými světlými vlasy.

Žena jménem Shen Lian.

Poslední strážce.

A nyní první vůdkyně obnoveného Řádu Stříbrného lotosu.

Říkalo se, že dohlíží na hranici mezi světy.

Že chrání duše mrtvých.

A že loví vše, co by mohlo přivést staré zlo zpět.

Nikdo nevěděl, kde přesně se nachází.

Jen občas někdo zahlédl stříbrný lotos.

Nebo uslyšel její jméno.

A mně to stačilo.

Protože jsem věděla, že někde tam venku stále existuje.

A že stále chrání svět.

Stejně jako celý svůj život.

Vítr rozvlnil lotosové květy kolem nás.

Meihua mě chytila za ruku.

„Na co myslíš?"

Usmála jsem se.

„Na budoucnost."

„A jaká bude?"

Podívala jsem se na nekonečnou cestu před námi.

Na slunce.

Na hory.

Na svět, který jsme zachránily.

Pak jsem stiskla její ruku.

„Nevím."

„Ale tentokrát se jí nebojím."

Společně jsme vykročily vpřed.

Za novými dobrodružstvími.

Za novými přáteli.

Za novými příběhy.

A někde vysoko nad oblaky rozkvetl stříbrný lotos.

Jako tichá připomínka, že žádná oběť není zapomenuta.

A že každý konec je zároveň novým začátkem.

Konec 🌸🪷✨