Lotos mezi stíny (8)

 

Kapitola 8- Déšť lotosových květů

Pohled Shen Yulan

Nesnášela jsem hlídače.

Nesnášela jsem zákaz vycházení.

A hlavně jsem nesnášela, když se ke mně všichni chovali jako k dítěti.

Přecházela jsem po pokoji sem a tam.

Venku stáli dva kultivátoři.

Jeden z klanu Jiang.

Jeden z klanu Nie.

Moji údajní ochránci.

Ve skutečnosti vězení na nohou.

„Jestli ještě jednou uslyším větu pro tvé dobro, někoho praštím," zamumlala jsem.

Vtom někdo zaklepal na okno.

Málem jsem vyskočila z kůže.

„Cože?!"

Okno se otevřelo.

A za ním seděl Wei Wuxian.

Jako by bylo naprosto normální lézt v noci po střechách.

„Dobrý večer."

„Co tady děláte?"

„Nudím se."

„To není odpověď."

„Je."

Povzdechla jsem si.

„Co chcete?"

Wei Wuxian se usmál.

„Slyšel jsem, že chceš utéct."

Ztuhla jsem.

„Nechci."

„Lžeš."

„Dobře, chci."

„To jsem si myslel."

⸻

„A proč bych měla utíkat?"

„Protože před hodinou dorazila zpráva."

Okamžitě jsem zbystřila.

„Jaká zpráva?"

„Jeden z učedníků klanu Jiang zmizel."

Zamračila jsem se.

„Cože?"

„Našli jen jeho meč."

To byl stejný vzorec jako u ostatních obětí.

„A starší?"

„Vyrazí až ráno."

Vyskočila jsem na nohy.

„Ráno bude pozdě."

„Souhlasím."

„Tak proč tady stojíte?"

Wei Wuxian se pousmál.

„Protože jsem čekal, až to řekneš."

⸻

O pár minut později jsme se plížili chodbou.

„Tohle je špatný nápad."

„Ano."

„Máma mě zabije."

„Pravděpodobně."

„Lan Qiren taky."

„Téměř jistě."

„Tak proč to děláme?"

„Protože je to zábava."

„Vy jste hrozný člověk."

„To už mi říkali."

⸻

Došli jsme k hlavní bráně.

Tam stáli moji strážci.

A další dva navíc.

„Tak to nevyjde," zašeptala jsem.

Wei Wuxian se usmál.

Ten úsměv mě okamžitě znervózněl.

„Sleduj."

Vyšel z úkrytu.

„Přátelé!"

Stráže se otočily.

„Starší Wei?"

„Rychle!"

„Co se děje?"

„Lan Wangji se usmál!"

Nastalo ticho.

„Cože?"

„Právě teď! Na nádvoří!"

„To není možné."

„Přesně proto musíte běžet!"

Kupodivu vyběhli.

Všichni.

Bez výjimky.

Zírala jsem za nimi s otevřenou pusou.

„Tohle nemohlo fungovat."

„A přesto fungovalo."

⸻

Vyklouzla jsem branou.

Jenže o pár kroků dál do někoho narazila.

Tvrdě.

„Au!"

Zvedla jsem hlavu.

A okamžitě si přála být kdekoliv jinde.

Přede mnou stála Lin Meihua.

S rukama založenýma na hrudi.

„Kam si myslíš, že jdeš?"

„Nikam."

„Lžeš."

„Dobře, někam."

„Samozřejmě."

Povzdechla si.

„Víš vůbec, jak nebezpečné to je?"

„Ano."

„A přesto jdeš?"

„Ano."

Meihua si promnula čelo.

„Jsi nemožná."

„To mi říká hodně lidí."

⸻

Chvíli mlčela.

Pak překvapivě řekla:

„Tak počkej."

„Co?"

„Jdu s tebou."

Tentokrát jsem na ni zírala já.

„Dobrovolně?"

„Někdo tě musí udržet naživu."

„To zní urážlivě."

„Protože to urážlivé je."

______

„Tak počkej."

„Co?"

„Jdu s tebou."

Zírala jsem na Lin Meihuu, jako by právě oznámila, že se chce stát poustevnicí v horách.

„Dobrovolně?"

„Někdo tě musí udržet naživu."

„To zní urážlivě."

„Protože to urážlivé je."

Wei Wuxian se vedle nás pobaveně usmál.

„Tak hodně štěstí."

„Počkejte!" vykřikla jsem.

„Ano?"

„Vy nejdete s námi?"

„Ne."

„COŽE?!"

„Mladí lidé se musí učit samostatnosti."

„To říkáte vy?!"

„Ano."

Pak zmizel ve tmě.

„Nenávidím ho."

„Pochopitelné," souhlasila Meihua.

⸻

Podle stop jsme dorazily do bambusového lesa.

Byla hluboká noc.

Vítr šuměl mezi stonky bambusu.

Měsíc sotva prosvítal skrz koruny stromů.

„Tohle se mi nelíbí."

„Ty říkáš, že se ti něco nelíbí asi každých deset minut."

„Protože mám dobrý instinkt."

„Ne. Protože jsi strašpytel."

„Nejsem!"

„Bojíš se žebříků."

„To je něco jiného."

⸻

Najednou se pod mýma nohama ozvalo zapraskání.

Nestihla jsem zareagovat.

Země se propadla.

„Yulan!"

Vyjekla jsem.

A padala.

Na poslední chvíli mě něco chytilo za zápěstí.

Zastavila jsem se ve vzduchu.

Pod sebou jsem viděla několik metrů hlubokou rokli.

Polkla jsem.

Pomalu jsem vzhlédla.

Meihua klečela na okraji.

Oběma rukama mě držela.

„Nepouštěj mě!"

„To nemám v plánu!"

„Spadnu!"

„Tak přestaň sebou házet!"

„JÁ PANIKAŘÍM!"

„TO JSEM SI VŠIMLA!"

Nakonec se jí podařilo mě vytáhnout nahoru.

Obě jsme zůstaly ležet v mokré trávě.

Zadýchané.

Po několika vteřinách jsem si všimla krve.

„Počkej."

Meihua schovávala pravou ruku za záda.

„Nic to není."

„Ukaž."

„Yulan."

„Ukaž."

Neochotně natáhla ruku.

Měla rozedřenou dlaň až do krve.

Kvůli mně.

Poprvé jsem nevěděla, co říct.

⸻

Pokračovaly jsme dál.

Po hodině chůze začalo pršet.

Nejdřív pár kapek.

Pak liják.

„Skvělé."

„Přestaň si stěžovat."

„Mrznu."

„Já taky."

„Mám hlad."

„Já taky."

„Myslím, že umírám."

„To určitě."

⸻

Nakonec jsme našly starou loveckou chatu.

Byla polorozpadlá, ale střecha stále držela.

Rozdělaly jsme malý oheň.

Seděly jsme naproti sobě.

Praskání dřeva vyplňovalo ticho.

Poprvé po dlouhé době jsme se nehádaly.

⸻

„Můžu se na něco zeptat?"

Meihua zvedla hlavu.

„To zní nebezpečně."

„Proč mě vlastně nemáš ráda?"

Zamrkala.

„Co?"

„Pořád mi nadáváš."

„Protože jsi otravná."

„To není odpověď."

Povzdechla si.

„Dobře."

Chvíli mlčela.

„Když jsme se poprvé potkaly, myslela jsem si, že jsi rozmazlená lovkyně problémů."

„To zní urážlivě."

„Protože to urážlivé je."

„A teď?"

Tentokrát mlčela déle.

„Teď si myslím, že jsi statečnější než většina lidí."

Překvapeně jsem na ni zírala.

Tohle jsem nečekala.

⸻

Venku déšť zesílil.

Vítr rozfoukal okvětní lístky lotosů z jezírka poblíž chaty.

Stovky růžových lístků tančily vzduchem.

Bylo to nádherné.

„Víš," řekla Meihua tiše, „většina lidí by se bála."

„Čeho?"

„Toho všeho."

Zaváhala.

„Těch vražd. Toho kultu. Toho, co se děje tvé matce."

Sklopila jsem oči.

„Já se bojím."

„Opravdu?"

Přikývla jsem.

„Každý den."

To bylo poprvé, co jsem to vyslovila nahlas.

„Mám strach, že o ni přijdu."

Po dlouhé chvíli se Meihua posunula blíž.

Jen trochu.

„Nepřijdeš."

„Jak to víš?"

„Nevím."

Usmála se.

„Ale budeme bojovat, aby se to nestalo."

Najednou jsem si uvědomila, jak blízko sedí.

Jak její oči odrážejí světlo ohně.

A jak se na mě dívá.

Rychle jsem odvrátila pohled.

Srdce mi bilo nějak podezřele rychle.

⸻

Pozdě v noci jsem usnula.

Vyčerpaná.

Když jsem se ráno probudila, chvíli mi trvalo pochopit, proč je něco špatně.

Pak jsem si to uvědomila.

Moje hlava ležela na Meihuině rameni.

Ztuhla jsem.

Pomalu jsem zvedla hlavu.

Ve stejnou chvíli otevřela oči.

Naše pohledy se setkaly.

Obě jsme okamžitě zrudly.

„Já..."

„Ty..."

„Nic se nestalo."

„Přesně."

„Vůbec nic."

„Ani trochu."

Nastalo trapné ticho.

Pak se obě současně otočily na opačnou stranu.

A ani jedna si nevšimla malého úsměvu, který se té druhé objevil na tváři.

A zatímco mezi lotosy dopadaly poslední kapky deště, něco mezi nimi začalo pomalu rozkvétat.