Lotos mezi stíny (6)

 

Kapitola 6 - Zakázaný svitek

Pohled Shen Yulan

Rudé oči zmizely stejně náhle, jako se objevily.

V podzemní síni zavládlo ticho.

Jen několik učedníků se stále nervózně rozhlíželo kolem sebe.

„Kam zmizel?" zeptala se Shen Lin.

Nikdo neodpověděl.

Protože nikdo nevěděl.

Lan Wangji pomalu zasunul meč do pochvy.

Wei Wuxian se zamračil.

„Nelíbí se mi to."

„Mně také ne," souhlasila matka.

Vypadala unaveně.

A starší, než jsem si kdy uvědomovala.

Jako by ji několik minut v tom chrámu připravilo o roky života.

Zatímco starší zkoumali rozbitou pečeť, já se začala rozhlížet po okolí.

Vždycky jsem byla zvědavá.

Podle mé matky až moc.

Podle mě tak akorát.

Přejela jsem rukou po kamenné zdi.

Něco mě zarazilo.

Jeden kámen byl chladnější než ostatní.

Zatlačila jsem na něj.

Ozvalo se tiché cvaknutí.

„Uh..."

Stěna se zachvěla.

„Yulan?" ozvala se Shen Lin.

„Možná jsem něco našla."

„Možná?"

„Dobře, určitě jsem něco našla."

Ozvalo se hlasité zadunění.

Část zdi se začala odsouvat.

Všichni se otočili.

„Co jsi udělala?" zeptala se Lin Meihua.

„Nevím."

„To není uklidňující odpověď."

⸻

Za zdí se objevila úzká chodba.

Celá pokrytá prachem.

Bylo jasné, že ji nikdo neotevřel celé desítky let.

„Zůstaňte za mnou," řekl Lan Wangji.

Samozřejmě ho nikdo neposlechl.

Tedy kromě několika učedníků.

Já byla mezi prvními.

Matka si povzdechla.

„Jednou mě to dítě zabije."

Wei Wuxian se pousmál.

„To říkával i Jiang Fengmian o Jiang Chengovi."

⸻

Chodba vedla hluboko do skály.

Nakonec jsme vstoupili do malé kruhové místnosti.

Byla to knihovna.

Nebo spíše její pozůstatky.

Poličky byly rozpadlé.

Pergameny zetlelé.

Knihy rozsypané po podlaze.

Většina informací byla dávno ztracena.

Pak jsem si všimla něčeho zvláštního.

Uprostřed místnosti stál jediný nepoškozený podstavec.

A na něm leželo stříbrné pouzdro.

Na víku byl vyrytý lotos a měsíc.

Stejný symbol jako na oltáři.

„Mami..."

Matka okamžitě zbledla.

„Nedotýkej se toho!"

Pozdě.

Už jsem ho držela.

⸻

„Yulan!"

Matka ke mně vyrazila.

Jenže pouzdro se samo otevřelo.

Místností projelo oslnivé světlo.

Několik učedníků vykřiklo.

Víko spadlo na zem.

Uvnitř ležel jediný svitek.

Dokonale zachovaný.

Jako by ho čas vůbec nezasáhl.

Pomalu jsem ho rozvinula.

Na první stránce stálo:

Záznamy o Řádu Stříbrného lotosu

Pod tím následovalo varování.

Tento svitek smí číst pouze člen řádu.

Pokud byl nalezen po pádu řádu, znamená to, že pečeť selhala.

V místnosti zavládlo naprosté ticho.

⸻

Začala jsem číst.

A čím dál jsem četla, tím hůř mi bylo.

Řád Stříbrného lotosu nebyl obyčejnou skupinou lovců démonů.

Byl tajným spolkem.

Jeho členové lovili bytosti schopné požírat lidské duše.

A mezi zakladateli bylo uvedeno několik jmen.

Některá neznámá.

Některá slavná.

A jedno jsem znala velmi dobře.

Shen Lian.

Moje matka.

⸻

Pak jsem dočetla další řádek.

A krev mi ztuhla v žilách.

Poslední pečeť byla vytvořena za cenu jedné živé duše.

Strážce pečeti bude navždy spojen s uvězněným.

Zvedla jsem oči.

„Mami..."

Matka se ani nepohnula.

Jen pomalu zavřela oči.

A to mi stačilo jako odpověď.

Protože jsem najednou pochopila strašlivou pravdu.

Moje matka nebyla jen členkou Řádu Stříbrného lotosu.

Ona byla posledním strážcem pečeti.

A pokud se pečeť skutečně rozpadala...

Pak byl její život v nebezpečí.

A možná nejen její.