Lotos mezi stíny (5)

 

Kapitola 5 - Duchové minulosti

Pohled Shen Yulan

Chrám se znovu otřásl.

Prach padal ze stropu a několik kamenů se sesypalo na podlahu.

Všichni tasili meče.

Já taky.

I když se mi třásly ruce.

Ne kvůli té temné energii.

Kvůli mé matce.

Nikdy jsem ji neviděla vyděšenou.

Nikdy.

A teď stála před oltářem bledá jako smrt.

Zírala na symbol lotosu a měsíce, jako by se právě vrátila noční můra z její minulosti.

„Mami?" oslovila jsem ji opatrně.

Neodpověděla.

„Madam Shen?" zkusil to jeden z kultivátorů klanu Jiang.

Pořád nic.

Nakonec k ní přistoupil Wei Wuxian.

„Shen Lian."

Jeho hlas byl nečekaně vážný.

Matka konečně zamrkala.

„To není možné..."

„Co není možné?" zeptal se Lan Qiren.

Matka zavřela oči.

„Ten symbol."

„Co je s ním?"

Dlouho mlčela.

Pak pomalu pronesla:

„Patřil Řádu Stříbrného lotosu."

V chrámu zavládlo ticho.

Nikdo z mladších kultivátorů to jméno neznal.

Já také ne.

Ale starší zbledli.

Dokonce i Lan Qiren.

„To není možné," řekl.

„Řád byl zničen před více než dvaceti lety."

Matka se hořce usmála.

„Ano."

„Byla jsem u toho."

⸻

Než se kdokoliv stihl zeptat, ozvalo se další dunění.

Tentokrát mnohem blíž.

Něco pod chrámem se probouzelo.

Lan Wangji vykročil vpřed.

„Nejdříve musíme odejít."

Matka zavrtěla hlavou.

„Ne."

„Shen Lian."

„Pokud odejdeme, může být pozdě."

Všichni se po sobě podívali.

To nebylo dobré.

Moje matka nebyla člověk, který by panikařil.

Pokud říkala, že je situace vážná...

Pak byla opravdu vážná.

⸻

Pod oltářem jsme našli kamenné schodiště.

Vedlo hluboko do země.

Vzduch byl chladný.

A čím níž jsme sestupovali, tím silnější byla temná energie.

Pochodně podivně plápolaly.

Stíny na stěnách se kroutily.

Jako by byly živé.

„Tohle místo nenávidím," zamumlala Shen Lin.

„Konečně se na něčem shodneme," souhlasila jsem.

Lin Meihua si odfrkla.

„Vy dvě se shodnete častěji, než si myslíte."

„To není pravda."

„Je."

„Není."

„Je."

„Není."

„Ticho," sykl Lan Qiren.

Okamžitě jsme zmlkly.

⸻

Schodiště skončilo v obrovské podzemní síni.

Uprostřed stál kruh z černého kamene.

Na něm byly vyryty stovky starých run.

A uprostřed kruhu leželo něco, co vypadalo jako rozbitá pečeť.

Matka se zastavila.

Viděla jsem, jak jí zbělely klouby na rukou.

„Ne..."

„Co je?" zeptala jsem se.

„Tohle byla poslední pečeť."

„Jaká pečeť?"

Tentokrát se na mě podívala.

V jejích očích byla bolest.

A vina.

„Pečeť, která měla navždy uvěznit muže jménem Mo Yuan."

Nikdo nepromluvil.

Jen Wei Wuxian lehce zvedl hlavu.

To jméno znal.

„Myslel jsem, že je to legenda."

„Přála bych si, aby byla."

⸻

Všichni se usadili v kruhu kolem poškozené pečeti.

A poprvé za celý můj život mi matka začala vyprávět o své minulosti.

„Před dvaceti lety," začala tiše, „jsem nebyla vůdkyní klanu Shen."

„Byla jsem lovkyní démonů."

„Spolu s několika dalšími kultivátory jsme vytvořili tajný řád."

„Řád Stříbrného lotosu."

„Naším úkolem bylo zastavit Mo Yuana."

„Kdo to byl?" zeptala jsem se.

Matka sklopila pohled.

„Geniální kultivátor."

„A zároveň monstrum."

„Dokázal krást lidské duše."

Po zádech mi přeběhl mráz.

Okamžitě jsem si vzpomněla na mrtvé kultivátory.

Na těla bez duší.

Na prázdné oči.

„Ne..."

Matka přikývla.

„Ano."

„Přesně tak začínal."

⸻

Vtom se z temnoty ozval smích.

Tichý.

Chraplavý.

Nelidský.

Všichni vyskočili na nohy.

„Kdo je tam?!" vykřikl jeden z učedníků.

Odpovědí mu byl další smích.

A pak hlas.

„Shen Lian..."

Moje matka zbledla.

„Po tolika letech..."

Hlas se rozlehl celou síní.

„Konečně jsem tě našel."

Vzduch náhle ztěžkl.

Pochodně zhasly.

A ve tmě se otevřely dvě zářící rudé oči.

Přímo před námi.

A já si v tu chvíli uvědomila jednu děsivou věc.

Ten hlas.

Byl úplně stejný jako ten, který jsem slyšela v lese.

„Našel jsem ji."