Lotos mezi stíny (2)

Kapitola 2 - Růžové vlasy a ostrý jazyk

 „Copak mami?" došla jsem za naší klanovou vůdkyní. Mojí mámou a čarodějnicí v jednom.

„Pomoz tady Lin Meihuou s výzdobou. Navíc jsem slyšela od pana Lan Qiren nějaké stížnosti. Závoje mi Shen Lin."
řekla Madam Shen Lian. To jest moje máma.

„Chceš nás potrestat?" zeptala jsem se se strachem na hrudi.

„Samozřejmě, dostane pět ran pravítkem. Přede všemi." rozhodla máma.

„Hmm ale pan Lan Qiren nám již zadal pomoc při přípravách na slavnost," protestovala jsem.

„To by jste dělali tak jako tak." řekla máma tvrdě.

Chtěla jsem ji něco říct ale máma mě utnula. „A nehádej se se mnou."

„Dobře, jdu pro ní." protočila jsem očima.

„Lin," oslovila jsem svoji otravnou kamarádku. „Co je?" zrovna věšela s tou růžovlasou princezničkou ozdobu.

„Moje máma nás chce přede všemi potrestat za naši rvačku výpraskem pravítkem." řekla jsem ji.

„Si děláš prdel." položila opatrně tu ozdobu na stolek. „Taková malá rvačka a ona na nás vytáhne pravítko?!"

„Viděl to pan Lan Qiren a navíc nás i odtrhnul." vysvětlila jsem. „Navíc jsou tu tři významné sekty a Wei Wuxian a Lan Wangji."

„ Vždyť nás viděl jen Wei Wuxian, a několik z ostatních velkých tří sekt. Lan Wangji naštěstí u toho nebyl." snažila se odmlouvat.

„To říkej mé mámě." odsekla jsem a trochu jsem se zamračila.

„Dobře. Jdu." svolila.

„Pak mi obě přijdete pomoci." nakázala nám Lin Meihuou.

„Když myslíš, že nás obě u sebe mít je dobrý nápad, tak jo." řekla jsem.

„Přesně tak." řekla Shen Lin.

„Aspoň v něčem spolupracujte"

„Mami jsme tady." oznámila jsem Madame Shen Lian.

„Dobře. Kleknout." ukázala na místo před sebe. Po stranách již byli dva učni s pravítky.

Všichni byli přítomni. I hosté. Zrudla jsem. Byli tady i ti dva hrdinové, Lan Wangji a Wei Wuxian.

To je trapas.

„Začnete!" z mého rozjímání mě vyrušil matčin hlas a dvě rány na moje záda.

Shen Lin se držela nekňučet, ale já si jako vždy stěžovala.

„Konec." řekla máma a zvedla ruku.

„Uff," oddechla jsem.

„Kliďte se mi z očí." řekla máma.

„Mami? Máme dále pomáhat Lin Meihuou?" zeptala jsem se.

„Ano." zamávala rukou aby nás propustila.

„Už jsme tady Lin Meihuou." řekla Shen Lin.

„To je dobře." řekla jen, aniž by zvedla pohled od své práce.

„Tak co máme dělat." zeptala jsem se.

„Povězte ten červeno-oranžový řetěz." řekla jen.

„A kam?" zeptala se Shen Lin.

„Tamhle," ukázala na střechu hlavní budovy.

„Ale jak?" zeptala jsem se já.

„Jsou na obou stranách žebříky." odpověděla již otráveně.

„Ne!" zařvala jsem. „Já na žebřík nepolezu."

„Proč zas ne?" protočila očima.

„ Nesnáším výšky." odpověděla jsem.

„A já odmlouvání." řekla Lin Meihuou tvrdě.

„Ne!" řekla jsem a nakvašeně jsem odešla.

Pohled Shen Yulan

„Ne!" vyhrkla jsem a nakvašeně se otočila na patě.

Ani jsem se nesnažila skrývat, jak moc mě ten nápad rozčiluje. Výšky jsem nesnášela. Démoni? Žádný problém. Zlí duchové? Klidně. Noční lov v opuštěném lese? To byla skoro zábava.

Ale žebříky?

To byla čistá smrt.

„Shen Yulan!" zavolala za mnou Lin Meihua.

Dělala jsem, že neslyším.

„Shen Yulan!"

Přidala jsem do kroku.

„Jestli okamžitě nezastavíš, dojdu si pro tvou matku!"

Ztuhla jsem.

Pomalu jsem se otočila.

Lin Meihua na mě hleděla s rukama založenýma na hrudi.

„Ty bys to neudělala."

„Udělala."

„Neudělala."

„Udělala."

„Ty zrůdo."

„Děkuji."

Vedle ní se Shen Lin rozesmála.

„Myslím, že tentokrát vyhrála."

„Drž pusu."

„Tak polezeš?"

Podívala jsem se na střechu.

Byla vysoká.

Strašně vysoká.

Nebezpečně vysoká.

Určitě mnohem vyšší než ve skutečnosti byla.

„Ne."

„Yulan."

„Ne."

„Yulan."

„Ne."

„Dobře."

Lin Meihua pokrčila rameny a otočila se.

„Půjdu tedy za Madam Shen Lian."

„Počkej!"

Zastavila se.

„Co?"

„Vydíráš mě."

„Ano."

„To není fér."

„Život není fér."

„To zní jako něco, co by řekl Lan Qiren."

„Děkuji za kompliment."

„To nebyl kompliment!"

Shen Lin se začala smát tak hlasitě, až se musela opřít o sloup.

„Vy dvě jste nemožné."

Nakonec jsem si povzdechla.

„Dobře."

„Dobře?"

„Dobře."

„Polezeš?"

„Polezu."

„Výborně."

Nenáviděla jsem ji.

Naprosto.

Šla jsem k žebříku a zadívala se vzhůru.

Okamžitě se mi zatočila hlava.

„To je moc vysoko."

„Je to asi šest metrů."

„Přesně."

„To není moc."

„Pro normální lidi možná ne."

„Ty lovíš démony."

„Démoni jsou dole na zemi!"

Shen Lin znovu vyprskla smíchy.

„Přestaň se smát!"

„Nemůžu!"

Nakonec jsem se donutila položit nohu na první příčku.

Pak na druhou.

Pak na třetí.

Po páté příčce jsem začala litovat všech svých životních rozhodnutí.

Po sedmé jsem začala přemýšlet, jestli by nebylo jednodušší stát se poustevnicí někde v horách.

Po desáté jsem se odmítala podívat dolů.

„Jak se vede?" zavolala zdola Lin Meihua.

„Nenávidím tě!"

„To není odpověď!"

„Nenávidím tě strašně moc!"

„Takže dobře."

„Spadnu!"

„Nespadneš."

„Spadnu!"

„Nespadneš."

„SPADNU!"

V tu chvíli se pod nádvořím ozval známý pobavený hlas.

„Zdá se, že někdo svádí statečný boj se žebříkem."

Zmrzla jsem.

Pomalu jsem otočila hlavu.

Dole stáli Wei Wuxian a Lan Wangji.

Samozřejmě.

Protože dnešek ještě nebyl dost ponižující.

Wei Wuxian se očividně bavil.

„Osobně bych sázel na žebřík."

„Wei Wuxiane!" vykřikla jsem.

„Ano?"

„Jděte pryč!"

„Proč?"

„Protože se snažím zachovat si poslední zbytky důstojnosti!"

Vedle něj Lan Wangji mlčel, ale v jeho očích se na okamžik objevilo pobavení.

A to bylo snad ještě horší.

Protože jestli se bavil i Lan Wangji...

Pak jsem byla definitivně ztracený případ.

Nakonec jsem tam s nadávkami vylezla.

„Hele dala to." smál se Wei Wuxian.

Nakonec jsem tu kravinu s Shen Lin pověsili.

„O tomhle před mámou pomlčíš!" zařvala jsem na ní.

„Pravidlo číslo sto devatenáct. Kultivátor nemá křičet jako pouliční rváč."řekl Lan Wangji.

Dala jsem si mírný pohlavek. „Další idiot co papouškuje pravidla."

Vzápětí jsem se chytila za temeno hlavy. Dostala pohlavek od Lan Wangjiho! To je fakt trapný.

Wei Wuxian se zase rozesmál. „Lan Wangji ztratil kontrolu." komentoval to.

„Nech toho!" napomenul ho.

Wei Ying zvedl ruce na obranu. „Klid."