Ztracená dcera (1)

 

Kapitola 1: Elariel

Ticho viselo mezi stromy jako napnutý luk. Elfy na hradbách ztuhli pohled na postavu, která se přibližovala po lesní stezce – v doprovodu několika cizinců. Černý jednorožec s modrými pruhy kráčel hrdě, a na jeho hřbetě seděla žena jako stvořená z blesku a bouře.

Elariel.

Legolas ji poznal jako první. Ztuhl. „To nemůže být..." zašeptal, ale srdce mu vyskočilo až do hrdla.

Král Thranduil, stojící o několik kroků dál, zůstal klidný, ale ruka sevřela opěradlo zlatého trůnu, jako by se v ní rozléval led.

Když se Elariel zastavila u bran, slezla z Nyraxe s pohybem divoké šelmy. V očích jí plál vzdor. Neklaněla se. Nesklonila hlavu.

„Takže... ještě si pamatujete, že máte dceru?" řekla chladně, hlasem, který zněl jako vzdálený hrom.

Legolas pomalu sešel z ochozu. Jeho kroky byly nejisté. „Elariel... já jsem tě... hledal."

„Ne dost." Její oči se střetly s Thranduilovými. „A ty? Poslal jsi jedinou výpravu, nebo jsi mě rovnou pohřbil, otče?"

Thranduilova tvář zůstala kamenná. „Nevěřil jsem, že jsi mrtvá. Ale věřil jsem, že se už nikdy nevrátíš."

„V tom jsme si byli podobní," odsekla.

Mezi nimi zazněl třesk – blesk uhodil do vzdáleného stromu. Elarielin hněv se sotva držel na uzdě.

Legolas přistoupil blíž. „Prosím... pověz nám, co se stalo."

A v tu chvíli – jen na zlomek vteřiny – se její ramena zachvěla. Za drsností, vzdorem a mocí byla stále ona. Malá elfka, která milovala zpěv, smích a les.

„Pozdě, ale dobře. Poslouchejte. Protože tohle je příběh, který spálí váš trůn až do základů."