Mlhy Gusu (4)

 

4. Kapitola — Déšť nad Caiyi

Shen Yao otevřel tu knihu. Kniha obsahuje záznam o tajném artefaktu a jeho strážcích. 

Někdo je tam ale s ním...než stihne číst dál strop se začal zřítit.

Shen Yao běžel pryč co mu síli stačili, vyskočil nahoru a někdo ho zachytil. Chtěl  tasit zbraň. Ale pak se mu podíval do tváře a zjistil že tenhle muž je Lan Xichen. 

„Co tady proboha děláš sám?!" mírně na něj zavrčel. 

Až měl Shen Yao strach, že ho udeří přes zadek. Ale naštěstí to neudělal, Shen Yao si miřme oddechl. Lan Xichen nadzvedl obočí. 

„Hledám stopy." odsekl Shen Yao. 

„Vždyť víš, že v tom jsme spolu." oponoval Lan Xichen. 

Shen Yao se chtěl odtáhnout ale píchlo ho v boku. Sykl a dal si tam hned ruku. Vytáhl část stěny. 

„Shen Yao já tě ponesu, kam chceš jít." Lan Zichen. 

„Do horského chrámu poblíž města Caiyi." Shen Yao. 

Lan Xichen si ho vzal do náruče jako nevěstu. 

„Co tam?" zeptal se Lan Xichen. 

„Tam byl ten artefakt naposledy ukryt."  Shen Yao. 

Rozhodili se vyrazit hned. Naštěstí to bylo kousek. 

Chvíli ho Lan Xichen nesl, pak ale se Shen Yao začal vrtět. 

„Copak je?" Lan Xichen.

„Nemusíš mě celou cestu nést." Shen Yao. 

„Krvácí ti to stále více. Doporučuji ti ležet v klidu nebo tě ohnu přes nějaký pařez a nasekám ti na zadek." 

„Fajn." přestal Shen Yao. 

Během cesty je však zastihla horská prudká bouře. Cesty se měnili v bahno, viditelnost malá. Byli nuceni se ukrýt v blízkém chrámu. 

Chrám je starý, polorozpadlý a opuštěný. Venku zuří bouře. Oni si mezitím rozdělali uvnitř ohniště. 

Poprvé byli úplně sami, bez povinností a učedníků.

Plameny malého ohně vrhaly na oprýskané zdi chrámu dlouhé stíny. Venku déšť neúnavně bubnoval do kamenné střechy a občas jej přerušilo dunění hromu.

V chrámu však panovalo ticho.

Lan Xichen opatrně pomohl Shen Yaovi posadit se ke zdi.

„Ukaž mi tu ránu.“

„Je to jen škrábanec,“ zamumlal Shen Yao a odvrátil pohled.

Lan Xichen se na něj podíval tím svým klidným, ale neústupným pohledem.

„Kdyby to byl jen škrábanec, nesnažil by ses ho celou cestu skrývat.“

Shen Yao si povzdechl.

„Jsi až nepříjemně všímavý.“

„Povolání staršího bratra,“ odpověděl Lan Xichen s nepatrným úsměvem.

Shen Yao nakonec přikývl.

Lan Xichen opatrně odhrnul poškozenou část tmavého roucha. Na boku se táhla dlouhá řezná rána a krev prosákla až ke spodní vrstvě oděvu.

Lan Xichen lehce svraštil obočí.

„Tohle není drobné zranění.“

Z brašny vytáhl čisté obvazy a léčivou mast.

„Bude to pálit.“

„Výborně,“ ušklíbl se Shen Yao. „Přesně to jsem chtěl slyšet.“

Když se mast dotkla rány, Shen Yao sykl bolestí.

„Vidíš? Říkal jsem to.“

„A já zase říkal, že je to jen škrábanec,“ odvětil Shen Yao se slabým úsměvem.

Lan Xichen zavrtěl hlavou.

„Jednou tě tvoje tvrdohlavost dostane do hrobu.“

„Ale zatím se jí úspěšně držím při životě.“

Na okamžik se oba tiše zasmáli.

Napětí posledních dní jako by na chvíli polevilo.

Když Lan Xichen dokončil obvazování, jeho prsty se na okamžik dotkly Shen Yaovy ruky.

Ani jeden z nich okamžitě necukl.

Shen Yao zvedl oči.

Poprvé si z takové blízkosti všiml, jak klidný výraz Lan Xichen má. Ve světle ohně se jeho tvář zdála téměř zářit.

Lan Xichen si naopak uvědomil, že za Shen Yaovým obvyklým úsměvem se skrývá vyčerpání. Byl zraněný, několik nocí pořádně nespal a přesto se stále snažil působit, jako by vše zvládal sám.

„Proč nikdy nikoho nepožádáš o pomoc?“ zeptal se tiše.

Shen Yao chvíli mlčel.

„Protože když jsem o ni požádal naposledy… nikdo nepřišel.“

Slova se rozplynula v praskání ohně.

Lan Xichen neodpověděl hned.

Místo toho přiložil do ohniště další kus dřeva.

„Tentokrát jsi na to sám nezůstal.“

Shen Yao k němu překvapeně vzhlédl.

Lan Xichen se na něj jen klidně usmál.

„A dokud budu moci něco udělat, ani nezůstaneš.“

V chrámu se znovu rozhostilo ticho.

Tentokrát však nebylo tíživé.

Venku dál padal déšť, zatímco uvnitř starého chrámu seděli dva muži u jednoho ohně – a mezi nimi se pomalu rodila důvěra, která byla silnější než všechna slova.