Kniha skrytého osudu (Epilog)

 

EPILOG

„Musíme ji zničit," řekla Rosalinda okamžitě.

„Nejde to," odpověděla Aurelia. „Je napojená na krev."

Evelyn se podívala na Elaru – a pak ji tiše objala zezadu.
„Nejsi v tom sama."

Elara cítila tíhu knihy... i tíhu toho, co přijde.

Kdesi v Bradavicích zhasla světla.
Schody se pohnuly jinak než obvykle.

Kniha skrytého osudu se usmála – poprvé.

A osud vstoupil do fyzického světa.

Ne kvůli slovům.

Kvůli tomu, co viděla.

Na obálce knihy se skutečně objevil úsměv.

Nebyl namalovaný.

Nebyl vyrytý.

Byl živý.

Runy na hřbetu se zavlnily jako hadí šupiny a na okamžik vytvořily tenký, pokřivený úsměv.

Pak zmizel.

„Řekněte mi, že jste to viděli taky," zašeptal Cassian.

„Viděli," odpověděla Rosalinda.

Poprvé v životě zněla nejistě.

Evelyn stále stála za Elarou.

Neuhýbala.

Neutíkala.

Jen jí tiše položila ruku na rameno.

A právě tehdy se ozvalo první zaklepání.

Tuk.

Tuk.

Tuk.

Všichni sebou trhli.

Zvuk nepřicházel ze dveří.

Ani z oken.

Přicházel zevnitř knihy.

Tuk.

Tuk.

Tuk.

Jako by se někdo snažil dostat ven.

Nebo dovnitř.

„Tohle se mi vůbec nelíbí," zamumlal Cassian.

Kniha se sama otevřela.

Stránky se začaly obracet zběsilou rychlostí.

Jedna.

Druhá.

Padesátá.

Stá.

A pak se zastavily.

Na stránce nebyl text.

Byla tam kresba.

Ne.

Mapa.

Mapa Bradavic.

Jenže nebyla úplná.

Po celé škole se rozsvěcovaly drobné zlaté body.

Jeden ve sklepení.

Dva ve věži.

Tři na nádvoří.

A jeden...

Přímo u nich.

Rosalinda zbledla.

„To jsme my."

„Ne," zašeptala Evelyn.

„Podívejte se pořádně."

Měla pravdu.

Bylo jich šest.

Jenže na mapě svítilo sedm bodů.

Sedmý stál jen několik metrů od nich.

Ve stejné místnosti.

Všichni se prudce otočili.

Nikdo tam nebyl.

Ticho.

Pak se mezi regály ozvalo vrznutí.

Jeden z vysokých stínů se pohnul.

Pomalu.

Nepřirozeně.

Jako by se odlepil od podlahy.

A začal získávat tvar.

Postava.

Vysoká.

Zahalena v černé mlze.

Bez tváře.

Bez očí.

Bez úst.

Jen obrys člověka.

Elara ucítila, jak se kniha v jejích rukou rozpálila.

Bytost se zastavila.

Naklonila hlavu.

A podívala se přímo na ni.

„Ustup od ní!" vykřikla Rosalinda.

Vytáhla hůlku.

„Expelliarmus!"

Rudý paprsek proletěl místností.

A prošel skrz stín.

Jako by tam vůbec nebyl.

„To není možné."

Aurelia už držela hůlku také.

Stíny kolem jejích nohou se začaly hýbat.

Poprvé před ostatními použila část magie, kterou tak dlouho skrývala.

Temnota se zvedla z podlahy a omotala se kolem postavy.

Tentokrát zareagovala.

Bytost se zastavila.

Zachvěla se.

A pak promluvila.

Jediným hlasem.

A zároveň stovkou hlasů.

„NOSITELKA BYLA NALEZENA."

Všem přeběhl mráz po zádech.

„Kdo jsi?" vykřikla Elara.

Stín se otočil k ní.

„PRVNÍ POSLÍČEK."

„Čeho?"

Bytost se usmála.

Tentokrát skutečně.

Ve tmě se otevřela úzká zářící ústa.

„OSUDU."

Pak se rozpadla.

Na tisíce stříbrných jisker.

Zmizela.

Jenže současně se celými Bradavicemi rozezněl hluboký zvuk.

Gong.

Jeden úder.

Tak silný, že se otřásla okna.

Nikdo z nich ten zvuk nikdy neslyšel.

Ale všichni věděli, že je důležitý.

Kniha se sama otočila na poslední stránku.

Objevila se nová věta.

Tentokrát mnohem kratší.

PRVNÍ Z PĚTI STRÁŽCŮ SE PROBUDIL.

A pod ní:

ZBÝVAJÍ ČTYŘI.

Evelyn pomalu zvedla hlavu.

„Pokud jsou Strážci skuteční..."

„...tak nejsou to jediné věci, které se probouzejí," dokončil Cassian.

A hluboko pod Bradavicemi se ve starobylé kamenné síni rozžehla první z pěti prastarých pochodní.

Po tisíci letech.

Někdo otevřel oči.

A tentokrát to nebyl Strážce.

Byl to někdo mnohem starší.