Kniha skrytého osudu (4)

 

KAPITOLA IV – CO KNIHA UKAZUJE

V místnosti zavládlo ticho.

Nikdo se neodvážil promluvit.

Poslední věta na stránce stále slabě zářila.

Osud se probouzí. A už se nenechá umlčet.

Elara cítila, jak jí po zádech přeběhl mráz.

„Tohle není proroctví," zašeptala.

Cassian se na ni podíval.

„Jak to víš?"

„Protože proroctví ukazují možnosti."

Pomalu přejela prsty po okraji knihy.

„Tohle ukazuje budoucnost, která už začala."

Rosalinda si odfrkla.

„To je ještě horší."

Nikdo jí neodporoval.

Najednou se stránky znovu pohnuly.

Samy.

Tentokrát pomalu.

Jako by si kniha dávala záležet.

Na čistém pergamenu se začala objevovat nová slova.

Ne věta.

Jména.

ELARA VALESCOTT

EVELYN ROWENA ASHCROFTOVÁ

AURELIA NYXROW

ROSALINDA VALESCA ROWANOVÁ

CASSIAN MORHOLT

Pod nimi zůstalo prázdné místo.

A pak se objevilo šesté jméno.

Nikdo z nich ho neznal.

LYSANDER BLACKTHORNE

„Kdo je to?" zeptala se Aurelia.

Nikdo neodpověděl.

Cassian se zamračil.

„Nikdy jsem to jméno neslyšel."

„Ani já," přikývla Rosalinda.

Jen Evelyn náhle zbledla.

Ostatní si toho okamžitě všimli.

„Ty ho znáš," řekla Elara.

Nebylo to otázkou.

Evelyn pomalu ustoupila od stolu.

„Ne."

„Lžeš."

Rosalinda byla příliš přímočará na to, aby to nechala být.

„Znám jen to jméno."

„Odkud?"

Evelyn zavřela oči.

Jako by bojovala sama se sebou.

Nakonec tiše odpověděla:

„Z rodinných záznamů."

Místnost ztichla ještě víc.

„Blackthorneové byli vymazáni z historie před stovkami let."

„Proč?" zeptal se Cassian.

Evelyn zaváhala.

„Protože podle legendy otevřeli Bránu osudu."

Elara cítila, jak se jí sevřel žaludek.

Stejné jméno.

Stejná brána.

Stejná magie.

To nemohla být náhoda.

Pak se stalo něco mnohem horšího.

Poslední jméno na stránce začalo krvácet.

Doslova.

Černý inkoust se rozléval po pergamenu jako krev.

A pod jménem se objevila nová věta.

JE JIŽ UVNITŘ BRADAVIC.

„Ne."

Aurelia vyskočila na nohy.

„To není možné."

„Možná je," řekl Cassian.

Jeho hlas byl podivně napjatý.

Protože právě v té chvíli uslyšel něco, co ostatní ne.

Šepot.

Desítky hlasů.

Ozývaly se ze zdí.

Z podlahy.

Ze samotných základů hradu.

"Přišel..."

"Dědic..."

"Klíč..."

Cassian sevřel hlavu do dlaní.

„Přestaňte!"

Rosalinda k němu okamžitě přiskočila.

„Cassiane?"

„Slyšíte to?"

„Co?"

Jeho oči se rozšířily hrůzou.

„Někdo nás našel."

Vtom všechny svíce v místnosti zhasly.

Najednou.

Současně.

Tma pohltila Zakázanou část.

Ozvalo se skřípění.

Pomalé.

Těžké.

Jako když se otevírají obrovské kamenné dveře.

Někde hluboko pod nimi.

Pod školou.

Pod samotnými základy Bradavic.

Kniha se prudce zavřela.

Na obálce se objevil nový nápis.

Tentokrát zářil rudě.

PRVNÍ PEČEŤ BYLA PORUŠENA.

A ve stejné chvíli někdo stál na druhé straně dveří knihovny.

Neviditelný.

Nehlučný.

Pozoroval je.

A usmíval se.

Protože přesně na tohle čekal.