Kniha skrytého osudu (3)

 

KAPITOLA III – PRVNÍ ZÁSAH

Rosalinda Valesca Rowanová se právě hádala s profesorem.

„S úctou, pane," řekla tvrdě, „ale zavírat oči před time není neutralita. Je to zbabělost."

Vzduch kolem ní se zahřál. Jiskry přeskočily po kamenné podlaze.

„Pět bodů dolů Nebelvíru!" zaznělo ostře.

A pak...

Z chodby se ozvalo zadunění.

Obraz na stěně spadl.
Kovové dveře se samy zabouchly.
Runy se na okamžik objevily přímo ve vzduchu.

Rosalinda zbledla.

„To nebylo moje kouzlo," vydechla.

Ale autority už neposlouchaly.

KAPITOLA III – PRVNÍ ZÁSAH

„To nebylo moje kouzlo," vydechla Rosalinda.

Profesor se však tvářil, jako by jí nevěřil ani slovo.

„Slečno Rowanová, vaše schopnost přitahovat problémy začíná být skutečně pozoruhodná."

„Já nic neudělala!"

Další otřes přerušil její protest.

Tentokrát mnohem silnější.

Kamenné zdi zavibrovaly.

Několik pochodní zhaslo.

A na stropě chodby se na okamžik objevily zářící runy.

Starobylé symboly, které Rosalinda nikdy předtím neviděla.

Jenže...

Přesto jim rozuměla.

Ne slovům.

Významu.

PROBUZENÍ ZAČALO.

Runy zmizely stejně rychle, jako se objevily.

Profesor konečně zbledl.

„Co... co to bylo?"

Rosalinda neodpověděla.

Protože v hlavě zaslechla hlas.

Tichý.

Vzdálený.

Ženský.

"Najdi ji."

Rosalinda prudce otočila hlavu.

Chodba byla prázdná.

Nikdo tam nestál.

A přesto hlas pokračoval.

"Najdi dívku s knihou."

Srdce jí vynechalo úder.

„Kdo jsi?" zašeptala.

Profesor na ni zmateně pohlédl.

„Říkala jste něco?"

Rosalinda ho vůbec nevnímala.

Před očima se jí objevil obraz.

Dívka.

Tmavé vlasy.

V náručí držela starou knihu.

Kolem ní vířilo stříbrné světlo.

A za ní...

Stín.

Vysoká postava se stříbrnýma očima.

Rosalinda prudce zamrkala.

Vize zmizela.

Ale pocit zůstal.

Nebyla to představivost.

Bylo to varování.

„Musím jít."

Profesor na ni nevěřícně zíral.

„Cože?"

„Teď hned."

„Slečno Rowanová, nikam nepůjdete!"

Jenže v tu chvíli se otevřelo nejbližší okno.

S hlasitým prásknutím.

Do chodby vletěl ledový vítr.

A přímo k Rosalindiným nohám přistálo jediné pírko.

Stříbrné.

Nepatřilo žádnému známému ptáku.

Rosalinda ho zvedla.

Jakmile se ho dotkla, pírko zazářilo.

A na jeho povrchu se objevila slova.

SEVERNÍ VĚŽ. PŮLNOC. PŘIJĎ SAMA.

Text po několika sekundách zmizel.

„To není možné..." zamumlala.

Profesor se snažil nahlédnout přes její rameno.

„Co tam je?"

Nic už neviděl.

Pírko bylo obyčejné.

Alespoň pro něj.

Rosalinda cítila, jak se v ní probouzí zvláštní jistota.

Něco se dělo.

Něco mnohem většího než školní pravidla, body pro koleje nebo hádky s profesory.

A ona byla součástí toho příběhu.

Ať chtěla, nebo ne.

⸻

O několik pater výš seděla Evelyn s Aurelií v opuštěné učebně.

Ve stejnou chvíli obě zvedly hlavu.

„Někdo další byl označen," řekla Evelyn.

Aurelia se zamračila.

„Kolik nás bude?"

„Nevím."

„Ale přibývají."

Evelyn pohlédla z okna do noci.

Nad Bradavicemi se začínaly stahovat temné mraky.

A mezi nimi se na okamžik objevilo cosi obrovského.

Silueta.

Křídla.

A jediné zářící oko.

Pak byla pryč.

„Pospěšme si," zašeptala.

„Protože on už začal sbírat své hráče."

A hluboko pod hradem se stará kamenná brána zachvěla podruhé.

Tentokrát se otevřela o několik centimetrů.

Ze škvíry unikl proud stříbrné mlhy.

A z temnoty za ní se ozval první nádech něčeho, co mělo zůstat navždy uvězněné.