Kniha skrytého osudu (2)

 KAPITOLA II – SPOJENÍ, KTERÉ NELZE SKRÝT

Evelyn Rowena Ashcroftová to cítila okamžitě. Tu změnu. Někdo otevřel něco, co nemělo být otevřeno.

Zrovna seděla ve společenské místnosti v Havraspáru, její pohled se setkal s Aurelií Nyxrow.

„Někdo narušil starou magii," řekla tiše.
„Ne jen kouzlo. Slib."

Mezi nimi nebyla potřeba slov. Už dávno ne.

Aurelia se k Evelyn naklonila blíž, téměř neznatelně.
„Půjdeme."

Evelyn přikývla – a na okamžik položila ruku na její.
Krátké gesto. Plné důvěry. Lásky, kterou si obě dovolily jen potichu.

Aurelia sevřela Evelyninu ruku o něco pevněji.

Jen na vteřinu.

Pak obě vstaly.

Ve společenské místnosti bylo pozdě a většina studentů už spala. Oheň v krbu tiše praskal a vrhal po stěnách zlaté odlesky.

„Cítíš odkud to přichází?" zeptala se Aurelia.

Evelyn zavřela oči.

V žilách jí pulzovala magie stará jako samotné Bradavice.

Ashcroftovi po generace střežili znalosti o dávných smlouvách, tajných komnatách a magii, která existovala ještě před založením školy.

A právě teď se jedna z těch sil probudila.

„Knihovna," zašeptala.

Otevřela oči.

„Zakázaná sekce."

Aurelia si povzdechla.

„To jsem si mohla myslet."

„Tohle není obyčejné porušení pravidel."

„Já vím."

Na okamžik zavládlo ticho.

Pak se Evelyn zamračila.

Něco cítila.

Ne samotnou magii.

Někoho.

Dívku.

Neznámou.

A přesto s ní byla spojena tenkou nití osudu.

Jako dvě hvězdy na stejné obloze.

„Někdo ji našel," řekla.

„Koho?"

„Knihu."

Aurelia zbledla.

„To není možné."

„Je."

„Myslela jsem, že je ztracená."

„Taky jsem si to myslela."

Vítr za okny náhle zesílil.

Staré vitráže se zachvěly.

A někde hluboko v útrobách hradu zaznělo vzdálené dunění.

Bradavice odpovídaly.

Stejně jako před staletími.

Evelyn se prudce nadechla.

Před očima jí probleskla vize.

Kamenná chodba.

Stříbrné světlo.

Dívka s tmavými vlasy.

A kniha v náručí.

Potom se obraz změnil.

Objevily se vysoké dveře pokryté runami.

Za nimi cosi spalo.

Něco starého.

Něco, co se právě začínalo probouzet.

Evelyn vykřikla a ustoupila.

Aurelia ji okamžitě zachytila.

„Evelyn!"

„Viděla jsem ji."

„Koho?"

„Tu dívku."

Srdce jí bušilo jako splašené.

„Je součástí proroctví."

Aurelia zůstala nehybně stát.

Proroctví.

Slovo, které v jejich rodinách nikdo nevyslovoval nahlas.

Ne po tom, co se stalo před osmnácti lety.

„Myslela jsem, že proroctví zemřelo s Poslední strážkyní," zašeptala.

„Nezemřelo."

Evelyn se podívala směrem k oknu.

K temným věžím Bradavic.

„Jen čekalo."

A v té chvíli se ozvalo zaklepání.

Tři pomalé údery.

Tuk.

Tuk.

Tuk.

Obě dívky ztuhly.

Nikdo nemohl stát za oknem v sedmém patře.

Nikdo.

A přesto tam někdo byl.

Ve tmě za sklem stála postava v černém plášti.

Její tvář nebyla vidět.

Jen oči.

Ledově stříbrné.

Úplně stejné, jaké ve stejné chvíli spatřila Elara v Knize skrytého osudu.

Postava se usmála.

A pak zmizela.

Jako by tam nikdy nebyla.

Evelyn cítila, jak jí po zádech přeběhl mráz.

Protože poznala jediné.

Nebyl to člověk.

A hlavně...

Nebyl to duch.

„On už ví, že se kniha probudila," zašeptala.

Aurelia pomalu vytáhla hůlku.

„Pak musíme najít tu dívku dřív než on."

Někde hluboko pod Bradavicemi se v tu chvíli otevřelo staré kamenné oko vytesané do skály.

Po stovkách let.

Poprvé se pohnulo.

A sledovalo je.