Kniha skrytého osudu (1)

 

KAPITOLA I – Kniha, která si vybírá

Elara ucukla rukou, ale bylo pozdě.

Runy na knize zářily stále silněji a jejich stříbrné světlo se odráželo od vysokých regálů zakázané sekce. Vzduch kolem ní vibroval zvláštní energií.

A pak se kniha sama otevřela.

Stránky se začaly obracet tak rychle, že připomínaly křídla obrovského ptáka.

„Ne..." zašeptala Elara.

Najednou se zastavily.

Uprostřed knihy se objevilo jediné jméno.

ELARA.

Písmo nebylo napsané inkoustem.

Bylo tvořeno světlem.

Pod jménem se začala objevovat další slova.

Dcera dvou osudů.

Dítě světla a stínu.

Ta, která probudí Zapomenutou bránu.

Elaru zamrazilo.

„Co to znamená?" vydechla.

„Pravdu."

Hlas její matky zněl slabší než předtím.

Elara zvedla hlavu.

Duch její matky začínal blednout.

„Mami, počkej!"

„Poslouchej mě."

Tentokrát zněla naléhavě.

„Existují tajemství starší než Bradavice. Tajemství, která měla zůstat pohřbená. Někdo je však hledá."

„Kdo?"

Duch zaváhal.

„On."

V tu chvíli se stránky knihy prudce otočily.

Objevila se kresba.

Černá postava v plášti.

Tvář byla rozmazaná, jako by ji magie odmítala ukázat.

Jen oči byly jasné.

Ledově stříbrné.

Elara cítila, jak jí srdce buší až v krku.

Nikdy ty oči neviděla.

A přesto jí připadaly povědomé.

„Kdo je to?" zeptala se.

Matka však neodpověděla.

Její podoba se začala rozpadat na drobné stříbrné částečky.

„Musíš najít Klíč."

„Jaký klíč?"

„Ten, který není klíčem."

„To nedává smysl!"

Matka se smutně usmála.

„Právě proto ho ostatní nikdy nenajdou."

A zmizela.

Ticho.

Hluboké, nepřirozené ticho.

Pak se ozvalo hlasité zadunění.

Celá knihovna se otřásla.

Z horních polic začaly padat knihy.

Elara uskočila právě včas.

Vtom si všimla něčeho zvláštního.

Na podlaze se objevila tenká stříbrná čára.

Jako by ji někdo kreslil neviditelným perem.

Čára vedla mezi regály.

Dál do hlubin zakázané sekce.

K místům, kam se studenti nikdy nedostali.

Kniha se sama zavřela.

Na obálce se objevila nová věta:

NÁSLEDUJ CESTU DŘÍVE, NEŽ JI NAJDE ON.

Elara polkla.

Věděla, že by měla odejít.

Zavolat profesorce McGonagallové.

Říct komukoliv, co se stalo.

Ale něco hluboko uvnitř jí našeptávalo, že odpovědi čekají právě tam.

Na konci stříbrné stezky.

Nadechla se.

Popadla knihu.

A vykročila do temnoty.

Aniž tušila, že z nejvyšší galerie knihovny ji někdo pozoruje.

Dvojice stříbrných očí zazářila ve tmě.

A neznámý muž se usmál.

„Takže kniha si konečně vybrala..." zašeptal. „Je čas začít."