Hazbin Hotel - Zapomenutý princ pekla (1)

Kapitola 1 - Neznámý host

 Bylo již pozdě večer, když se ozvalo zaklepání na dveře Hazbin Hotelu.

Otevře mu Charlie, princezna pekla a ředitelka hotelu. 

„Zdravím, já jsem Charlie Morningstar. Vítejte v Hazbin Hotelu. Máte zájem o vykoupení?" uvítala ho dovnitř. 

Přišla Vaggie pro jistotu a kopím. 

„No já jen, že nemám kam jít. Zrovna jsem se vrátil ze Země zpět domů." řekl nově příchozí. 

„Ty jsi hellborn?" zeptala se Vaggie. 

„Ano." řekl jen. 

Namířila na něj kopí. 

Charlie ho sklonila. 

„A co jsi dělal na Zemi?" zeptala se Charlie. „A taky proč nemáš kam jít?" ptala se dále. 

„Já nemám paměť. Jediné co se pamatuju, je že se jmenuju Aurelius a že můj táta je on," ukázal na portrét Lucifera Morningstar. 

„Jo a já jsme královna Nebe." řekla Vaggie. 

„Počkat co?!" Charlie udiveně vykřikla. 

„Charlie myslím, že by jsme měli zavolat tvého tátu." Vaggie. 

Charlie už vytahovala telefon.

„Tati? Mohl bys prosím přijet do hotelu? Je to... důležité."

Na druhém konci se ozvalo pobavené povzdechnutí.

„Charlie, jestli je to zase Alastor—"

„Ne. Je to kluk, který tvrdí, že je tvůj syn."

Nastalo dlouhé ticho.

„...Cože?"

„Přijeď. Prosím."

„Jsem tam za pět minut."

Hovor skončil.

Aurelius nervózně postával uprostřed haly. Rozhlížel se kolem sebe, jako by se snažil vybavit si něco známého, ale jeho výraz zůstával zmatený.

Charlie se na něj usmála.

„Neboj se. Táta to určitě vysvětlí."

„Doufám," odpověděl tiše Aurelius. „Já bych taky rád věděl, kdo vlastně jsem."

Vaggie si stále nechávala kopí po ruce.

„Jestli lžeš..."

„Nelžu."

„To říká každý."

Aurelius jen sklopil pohled.

„Přál bych si, aby to byla lež. Aspoň bych věděl, odkud jsem přišel."

Charlie se zamračila. Čím déle s ním mluvila, tím víc měla pocit, že je upřímný.

O několik minut později se před hotelem ozvalo známé troubení.

Dveře se otevřely.

Dovnitř vešel Lucifer Morningstar.

„Tak kde je ten samozvaný syn?" pronesl s pobaveným úsměvem.

Pak se jejich pohledy střetly.

Úsměv mu zmizel.

Mladík před ním vypadal... zvláštně povědomě.

Lucifer se zamračil.

„Ty..."

Aurelius udělal nejistý krok vpřed.

„Dobrý večer."

Lucifer si ho dlouze prohlížel.

„Jak si říkáš?"

„Aurelius."

Král Pekla sebou nepatrně trhl.

To jméno v něm něco probudilo.

Krátký záblesk.

Dětský smích.

Malá ruka, která svírala jeho prst.

A pak... nic.

Vzpomínka zmizela stejně rychle, jako přišla.

Lucifer si promnul spánek.

„To jméno znám."

Aureliovi se rozzářily oči.

„Opravdu?"

„Ano... ale netuším odkud."

Charlie se podívala z jednoho na druhého.

„Takže si ho přece jen trochu pamatuješ!"

Lucifer zavrtěl hlavou.

„Ne. Jen mám pocit, jako bych to jméno slyšel už dávno."

Aurelius sklopil hlavu.

„To je víc, než si pamatuji já."

V hale se rozhostilo ticho.

Lucifer udělal několik kroků blíž.

Teprve teď si všiml drobných detailů.

Stejná barva očí.

Podobný úsměv.

Stejný způsob, jakým stál se založenýma rukama.

Jako by se díval na mladší verzi sebe sama.

„Říkal jsi, že si nic nepamatuješ?"

„Jen své jméno... a že ty jsi můj otec."

„A proč bych ti měl věřit?"

Aurelius se na okamžik odmlčel.

Pak si povzdechl.

„Protože mám ještě jednu podobu."

„Jakou?"

„Tu pravou."

Zlaté světlo zaplnilo halu.

Aureliovo lidské krytí se rozplynulo.

Objevila se jeho skutečná démonická podoba – majestátní křídla, zlatá aura a dlouhé světlé vlasy, kterými se táhl jeden modrý a jeden červený pramen.

Charlie jen vydechla:

„Je úplně jako ty..."

Lucifer zůstal stát jako přimrazený.

Tentokrát už neviděl cizince.

Viděl tvář, kterou kdysi znal.

Jen si stále nedokázal vzpomenout proč.