Dítě ulice (4)

 

Byla noc. Chladný vítr se proháněl mezi domy, páchl kouřem a starým deštěm. Versalis kráčel úzkými ulicemi mudlovského Londýna, kabát měl roztrhaný, ruce zastrčené v kapsách. Nechtěl už být v Bradavicích, nechtěl vidět otce, který se na něj díval s tím zvláštním pohledem – směsí hrdosti a strachu.

„Bez nich je líp," zašeptal si pro sebe. „Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat."

Jenže ticho města nebylo přátelské. Z vedlejší ulice se ozval hrubý smích. Versalis se otočil – čtyři muži, špinaví, s pohledy, které slibovaly jen potíže.

„Podívejme se, co tu máme," utrousil jeden z nich a přistoupil blíž.
Versalis ucouvl. „Nechte mě být."

„Copak, ztratil ses?"
„Hezký kabát, kluku. Vsadím se, že by nám pasoval."

Kruh se kolem něj uzavíral. Versalis sáhl po hůlce, ale dřív než stačil vyslovit zaklínadlo, jeden z mužů ho chytil za ruku a udeřil.

Chlapec padl na zem, dech se mu zadrhl. Snažil se zvednout, ale další kopanec ho srazil zpátky.

A pak to přišlo.
Výkřik, ostrý jako blesk.

Z nebe se sneslo bílé světlo – obrovský pták s křídly tak širokými, že zakryl polovinu ulice. Peří se třpytilo, jako by ho tvořilo samotné měsíční světlo.

Pták zaútočil. Ostré drápy šlehaly kolem, muži křičeli, prchali do tmy. Zůstal jen chlapec, těžce dýchající na mokrém chodníku.

„...Ty jsi přišel," vydechl Versalis, když se k němu pták sklonil. Dotkl se jeho tváře zobákem a lehce ho postrčil.
Z jeho těla sálalo teplo, klid.
Chlapec se zachvěl. „Vrať mě domů."

A bílý pták roztáhl křídla a zvedl se do vzduchu.

O několik hodin později – sídlo Malfoyů

Draco stál u okna, ruce sevřené za zády. Když se dveře otevřely a dovnitř vklouzl Versalis, jeho tvář ztuhla.

„Kdes byl?!"
„Venku," odpověděl Versalis tiše.

„Venku?" Draco přešel místnost jediným krokem. „Týden tě hledám! Mohl ses nechat zabít!"

Versalis mlčel. Oči měl sklopené, rty sevřené.

Draco se otočil, popadl opasek, který ležel přehozený přes židli. „Možná jen tak pochopíš, co znamená—"

„Ne!"
Versalis ustoupil, v očích panika. Cítil, jak mu ztuhly ruce, dech se mu zlomil. Ta scéna byla příliš podobná té, kterou znal jen z útržků svých snů – výkřiky, bolest, bezmoc.

Draco zůstal stát. V ruce opasek, před sebou chlapec, který se třese.
Ta chvíle trvala věčnost.

Versalis se otočil a utekl.

Dveře se rozletěly, chladný vzduch pronikl dovnitř, a Draco zůstal sám, s opaskem visícím v ruce a hrozným poznáním:
že málem zopakoval přesně to, co kdysi nenáviděl.